Potřebuji to anebo to CHCI?

Dnes velmi krátce k osobní prezentaci, vystupovaní ale i ke značce produktů, které vaše podnikání obsahuje. Celkově o budování značky – jednoduše …

Nechci opět zacházet hluboko do “teorie” ale krátce ke značce (ať už osobní nebo produktové či firemní): pomocí značky si budujeme vztah se zákazníky. Vztah se zákazníky a následující péče o ně považuji za jednu se zásadních věcí v životě či podnikaní. Protože značka je to co nás odděluje od naší konkurence a pomáhá zákazníkovi s rozpoznáním toho co od nás může čekat.

Pokud chceme naši značku budovat správným směrem – je třeba rozpoznat rozdíl mezi tím jestli je naše značka to co lidé potřebují a nebo to co doopravdy chtějí!

Potřebují
Potřeba u našich zákazníků vychází z benefitů produktů nebo služeb, které nabízíme. Obecně řečeno: každá firma nabizí dost podobné benefity a proto jsou schopni nabídnout zákazníkům to co potřebují. Jeden z mála rozdílů pak je hlavně cena.

Chtějí
Krok k úspěchu je ukázat lidem, proč by měli váš produkt chtít a ne proč jej potřebují. Mezitím co potřebují různé benefity – vy jim musíte ukázat proč by měli chtít to co máte vy – než aby si vybrali vaši konkurenci. Jde o to, že pokud něco chci – je vše založeno na emocích. Zatím co potřeba je založena spíše na benefitech.

Jakmile se Vám podaří spojit zákazníka emocionálně s Vámi nebo Vašim produktem stane se Vaše značka nečím nad čím přemýšlí a co si spojuje s rǔznými aktivitami, hudbou a emocemi. Toto spojení pak buduje silný vztah a věrnost. Je to právě to co Vaši značku posunuje od obyčejné značky ke značce po které specifičtí lidé touží (Apple…).

Jednoduchý příklad u oblečení:

Potřebuji si koupit triko – potřebuji něco na sebe, něco co mě i trošku zahřeje – to vše mi dá jakékoli triko ale ja zároveň chci něco co bude vyvolávat pocit mládí, volností a super stylu. Tohle je už touha a to co vlastně chci. Zároveň mi to nemůže nabídnout jakákoli firma co vyrábí trika. Většinou je to značka, která vyvolává tyto touhy a ne její benefity.

Takové triko si pak pořídím, ikdyž nebude zrovna nejteplejší nebo mi nebude příliš sedět – jenže já mám věci, které po triku chci (emoce).

Otázka zní: Jak jsme schopni pomocí každodenních aktivit vzbudit v zákaznících touhu po tom co máme a ne jenom obyčejnou potřebu?

Jak přistupovat k týmu?

Dnes se v práci, v životě ale i ve škole setkáváme s týmovou prací. Pracujeme na různých projektech, úkolech apod. – a samozřejmě potřebujeme mít i vedoucího týmu. Zde si myslí, že spousta lídrů a nakonec i samotný tým často narazí! Nechci se v tomto článku zabývat jak tým sjednotit a nebo jaké nástroje využívat při kontrole práce nebo zadávání úkolů – spíš jak využít naše znalosti o lidech v týmu k lepším výsledkům a i možné efektivitě.

Všichni víme, že každý člověk je různého typu osobnosti a na základě tohoto typu člověk přijímá informace, pracuje s nimi a i posílá dále. Na internetu naleznete spoustu materiálů s rozdělením podle typů osobností a i testy aby jste mohli zjistit jaký typ jste – nebo lidé ve vašem týmu.

Zde je velmi důležité aby si každý vedoucí týmu toto uvědomil – každý z jeho spolupracovníků je jiný a i jinak přijímá informace. Pokud já jako lídr vím s jakými lidmi pracuji – můžu na základě tohoto zjištení vést celý tým.

Rozdělil bych tuto práci na dva druhy: obecný přistup a individuální.

Obecný
Obecný přístup chápu jako přístup, který je ke všem členům týmu stejný – např.: prezentace při týmové poradě.

Jako vedoucí se pokusím do prezentace zakomponovat co nejvíce informací, tak aby je vnímali všechny typy osobností v týmu – logické tabulky a postupy, vysvětleni proč je to důležité, co nám to přinese apod.

Individuální
Tento přistup chápu jako nejdůležitější! Protože zde se soustředím na každého člena zvlášť a se specifickým přístupem podle jeho osobnosti. Výhoda je v tom, že člen dostal obecné informace a já mu je teď můžu upřesnit a dodat mu přesně to co potřebuje vědět.

Např.: pokud je člen velmi zalozěný na logickém postupu a ve všem musí vidět souvislosti – individuálně mu je dodám. Na druhou stranu může být pak někdo, kdo potřebuje vše vidět spíše z lidské stránky a tak mu vysvětlím, že tento úkol bude mít právě dopad na životní prostředí atd.

Typy osobností nemusíme používat pouze při předávání informací ale i při rozdělování mimo pracovních úkolů – např.: team building – pokud já jako vedoucí týmu nejsou zrovna založený na organizace podobných aktivit, můžu se podívat po svém týmu a zjistí, že v týmu je právě člověk, který je orientovaný na lidi a baví ho organizovat podobné aktivity – můžu organizaci team buildingu delegovat na něj.

Hodně lidí Vám pak řekne, že jako vedoucí nebo manažeři na toto nemáte čas – a právě to je největší chyba manažera!!! Když nemá čas na své spolupracovníky a není schopen jim zařídit príjemné pracovní prostředí!

Je velmi mnoho možností jak využít tyto informace o členech týmu ve prostěch celého týmu, k doručování lepších výsledku ale i ke spokojenosti celého týmu. Je velká škoda, že v dnešní době se právě tyto věci nevyučují a lidé si jich nejsou vědomi. Samozřejmě, že pokud já vím jaký typ osobnosti je můj šéf – podávám mu informace podle podobného způsobu jako svému tým. Jakmile se mi povede se tyto principy naučit, tak se moje komunikace s okolním prostředím stane mnohem lehčí a i efektivnější…

Buď ticho a poslouchej!

 

Nedávno jsem se dostal k velmi zajímavému videu na www.ted.com – než se pustíte do čtení, opravdu se podívejte na toto video:

Ernesto Sirolli: Want to help someone? Shut up and listen!!

(zde chci doporučit TED talks pro všechny, kteří si najdou pár minut pro zajímavé myšlenky a nápady a pokud kdy budete mít možnost zúčastnit se TED konference – určitě tuto příležitost využijte. Pokud by Vás zajímali některé zajímavé talks – napište mi)

Nebudu Vám popisovat co se ve videa říká, ale chci Vám podotknout pár věcí, které Ernesto Sirolli popisuje. Podle mě je v nich základ „úspěšného“ podnikání a hlavně základ tolik diskutovaného leadership(u).

Určitě si budete říkat, že je to jasné a víte to. Nicméně – spousta lidí to ví, ale málo to dělá. To mi přijde docela typické pro dnešní společnost, kdy teorii známe perfektně ale uvést ji do praxe je větší problém. Ale tady se dostáváme k tématu dnešního školství (hlavně v našich končinách). Co jsou ty základy?

První věc, kterou začal Ernosto dělat po svém dobrodružství v Africe byla, že začal poslouchat obyvatele – lidi, které potkával na ulici. Aby zjistil, s čím se potýkají. Co řeší? Jaké mají problém? A pak jim pomohl je vyřešit nebo jim ukázat cestu, která jim může pomoci.

A co se stalo pak? Jeho příběh se začal šířit mezi obyvateli – dnes tomu říkáme „Word of Mouth“ neboli reference zákazníku – reference, které si předávají sami zákazníci. Což dnes víme, že je jeden z nejlepších propagačních kanálů (samozřejmě pro určité typy produktů/služeb). Co tedy udělal – na základě potřeb pomohl lidem a tím, že jim opravdu pomohl, tak se jeho služby rozrůstali.

Pozn.: Apple – nevytvořili své produkty na základě potřeb lidí – pouze nám ukázali, že to co mají oni, to potřebujeme. Toto je asi nejdůležitější věc: Ať Vám může kdokoli cokoli říkat o tom, jak se dělá business – fungovat může jakákoli cesta!

Ernesto pokračuje: Co potřebujeme k tomu, aby nám firma dobře fungovala?

Výborný produkt, vynikající marketing a finanční řízení. Nicméně víme, že nikdo z nás nedokáže dělat všechny tři věci najednou a dobře! A proto úspěšné firmy nikdy nevznikli na základě jednoho člověka. Steve Jobs měl k sobě Steve Wozniaka. Bill Gates začínal s Paulem Allenem a následně přibrali Steve Ballmera. Richard Branson začínal s celou skupinou lidí, kteří mu pomáhali s jeho prvním podnikáním atd. atd. (tyto příklady zrovna nejsou o produkt + marketing + finance – nicméně např.: Apple – Wozniak vytvářel Jobs se snažil získat finance a součástky …)

Nemyslím si, že je to jenom tím, že potřebujete někoho kdo produkt/službu vytvoří, prodá a bude spravovat finance ale hlavně taky kvůli tomu, že máte s kým probrat svůj podnikatelský nápad/plán. Protože díky toho můžete získat spoustu dalších nápadů a hlavně zpětnou vazbu.

Tady se zase dostáváme k tomu naslouchání.

Zvláště pak v dnešní době – když Vás něco napadne – můžete si být jistí, že nad podobnou věcí přemýšlí minimálně dalších 6 lidí na světě. Tak proč svou myšlenku nešířit po sítí a s podobně přemýšlejícími lidmi se spojit a vytvořit tak velký mezinárodní projekt? A kdyby Vám někdo Vaši myšlenku „ukradnul“ – stejně nikdy nebude schopný ten plán rozjet tak dobře jako vy – protože vy nejlépe víte jak se věci mají dělat a máte ten drive k tomu svůj projekt rozjet! A tato motivace Vám pomůže vyzrát nad konkurencí.

My a oni

Všímám si, že skupiny lidí nebo lidé samotní se dají rozdělit i podle toho jak používají slovo: oni a my.

Otázka: “Proč se ti tento týden nepodařilo podepsat tu smlouvu?”
Odpověď č. 1: “To prostě nešlo – ten manažer byl idiot. Navíc oni ani nejsou pořádně naše cílovka”
Odpověd č. 2: “Nepodařilo se mi to na té firmě prodat a navíc jsem zjistil, že ta firma nespadá do naši cílovky – špatně provedený průzkum trhu no.”

Lidé nebo firmy (, kde zaměstnanci) hodně využívají “oni” … často nedosahují takových výsledků jako lidé, firmy a nebo týmy lidí, kteří využívají slovo “my/já”. Je to jednoduché – firemní kultura je nastavená tak, že každy ví co je jeho zodpovědnost a pokud neuspěje, tak neháže chyb na ostatní – nevymlouvá se.

Pokud člověk častěji říká já/my, tak si vice uvědomuje, že se někde stala chyba a příště se ji vyvaruje. Rychleji se učí z chyby. Oni-lidi si málokdy uvědomí chyby, které dělají. Často si nejsou vědomi jejich nedostatku a tím pádem ani neví v čem se mají zdokonalovat, protože ti co jsou kolem nich jsou ti co mají chyby a nebo nechápou s jakým úžasným nápadem/produktem za nimi přišli.

Vidím tento indikátor jako hodně důležitý při vstupu do firmy a nebo při vytváření pracovního týmu či zakládání start-upu. Sledujte jak mluví lidé kolem vás…

Na závěr se zeptejte se sami sebe: Používám více slovo oni anebo my/já??

Kdo nepadá, nezrychluje

Na každé motivační přednášce nebo přednášce od úspěšných lidí – Vám téměř pokaždé říkají, že se nemáme bát neúspěchů nebo pádů! Na jednu stranu s tím souhlasím, ale na druhou si říkám – proč bych kurňa měl padat nebo být neúspěšný? Proto bych se měl snažit být úspěšný a nedělat chyby, ne?

Nic méně když se na to podívám z širšího pohledu – vidím to tak, že pád je jedna z nejdůležitějších věcí. Člověk se totiž pádem, neúspěchem anebo chybou nejrychleji učí!

Už můj taťka, když mě učil lyžovat, říkal: „Kdo nepadá, nezrychluje!“

Tohle mi přijde úplně dokonalé a hlavně pravdivé! Protože když na lyžích spadnu, tak okamžitě vím ,proč jsem padnul. Stejné chyby se pro příště budu vyvarovat. Vždyť je to logické – všichni to víme, ale uvědomujeme si to opravdu?

Když jsem dělal kurz instruktora snowboardingu, tak první věc, kterou nás učili, bylo – jakým způsobem padat!

  1. Jak padat!
  2. Procvičování základů
  3. Soustředění se na zlepšení
  4. Procvičování
  5. Procvičování
  6. … Zdokonalování (=procvičování)

Celé je to jenom o vůli, kterou v sobě máme. Malé dítě, když se učí chodit, tak ho ani nenapadá, že by se to nenaučil, protože kolem sebe vidí chodící lidi. Já kolem sebe vidím úspěšné lidi, tak ani nepřemýšlím o tom, že bych nemohl být úspěšný!

Další taťkova věta, která mě hodně ovlivnila byla: „Practise makes perfect!“

A teď takové jednoduché pravidlo:

  • Pořád se zdokonaluji! (procvičování = zdokonalování)
  • Absolutně vůbec nepřemýšlím o neúspěchu!
Na závěr Vám nechci přát hodně štěstí ale spíš aby jste o tom co děláte moc nepřemýšleli a hlavně to udělali!

Další výmluvy, prosím!

No jasně – protože výmluv není nikdy dost.

Tento článek – post beru jako takovou zpověď nebo spíše výzvu. Dennodenně se setkávám s tím, že mladí lidé nejsou aktivní. Aktivní v tom produktivním slova smyslu a ne konzumním. Pokud už zde namítáte, že to není až úplně pravda, tak nemám na mysli to, že někdo jde na brigádu. Ale spíš to, že se zabývá něčím kreativním a pracuje na svém vlastním zlepšení, které mu pomůže do budoucna (např. v pracovním životě).

Hlavně to cítím v našem Moravskoslezském kraji. Nedávno jsem k nám na pobočku pozval ředitele Úřadu regionální rady MSK a ten řekl krásnou větu: „Jsme spíše region zaměstnanců, než podnikatelů“. Toto mě přivádí k myšlence, jestli náhodou (obecně řečeno) nejsme leniví a bojíme se. Jestli nechceme pouze mít jasně danou pracovní dobu a jakmile skočí, tak padla, jde se na pivo a víc mě nezajímá.

Pojďme se podívat na to, proč Nepodnikat? Nejčastější výmluvy proč to nepůjde:

  • Nemám nápad
  • Nechci do toho jít sám a nemám nikoho k sobě
  • Nemám základní kapitál
  • Nevím jak založit firmu
  • Nevím jak začít
  • Neumím napsat podnikatelský plán
  • Nemám místo, kde bych podnikal
  • Nemám na to čas
  • Bojím se, že mi někdo ukradne nápad
  • V tomto businesse je už hodně lidí
  • Nemám na to zkušenosti
  • Kamarádi mi říkají, že to nebude fungovat
  • Atd…

Určitě bychom toho mysleli ještě hodně.

Jasně proč nemít více těch výmluv! Jestli patříte mezi lidi, kteří tyto výroky často používají, tak ani nezačínejte. A tohle je právě ten zádrhel – už od samého začátku si před sebe dáváme důvody, proč to nejde, než abychom se zaměřili na tom jak to udělat aby to šlo!

Nejhorší na tom je to, že za 10, 15 nebo 20 let si vzpomenete na chvíli, kdy vám někdo říkal něco o podnikání a vy jste uvažovali o tom, jestli do toho jít nebo ne. Jakmile si na to vzpomenete, tak si budete říkat: „Co by se stalo, kdybych do toho šel?“. No a ve finále toho možná i budete litovat, že jste do toho nešli. Nicméně čas nevrátíte zpět a proto nebuďme zabednění a využívejme příležitosti, které se nám naskytnou. Vždy mějte v hlavě to, že pokud tuto příležitost nevyužijete, tak toho v budoucnu nikdy nebudete litovat. Pokud si myslíte, že budete, tak tu příležitost využijte!!!

Poznavate se?

„To nejde“, „To nebudou chtít…“, „Tohle nemůže nikdy fungovat“ atd. atd.

Takové odpovědi mě nejvíce „baví“. S takovými lidmi bych opravdu nikdy nechtěl pracovat. Nejhorší na diskuzi s nimi je to, že diskuze je zacyklená anebo končí uražením „to nejde“ člověka. Po každé, když mi někdo něco takového řekne, tak odvětím: „Už jsi to někdy zkoušel?“, „Ten člověk co ti to řekl je odborník v dané oblasti?“, „Na základě jakých dat jsi na to přišel?“. A tady to začíná i končí! Dotyčný se buď urazí, protože nemá odpověď anebo Vás čeká další smršť výmluv, proč to nejde. Člověk, se kterým chci pracovat, by mi místo „to nejde“ řekl: „Tohle jsem nezkoušel a teď přemýšlím, jak by to mohlo fungovat a kdo by mi s tím mohl pomoci“.

 

Proto Vás všechny vyzývám, abyste nebyli zabednění a nehledali důvody, proč něco nejde ale spíš možnosti jak to udělat lépe!!! Stačí k tomu velmi málo – mít otevřené oči a pořádně si rozmyslet než něco řeknete.

 

Prostředí, které funguje

Je to již pár týdnu co jsem nic nenapsal – bylo to zapříčiněno mou cestou do Rumunska na mezinárodní konferenci a tak po delší odmlce se opět vracím s tématem, které souvisí s předchozím článkem o hledání inspirace a zároveň i konferencí, kterou jsem navštívil.

Minule jsem se zabýval hledáním inspirace a tím, že příběhy ostatních lidí nás mohou inspirovat k velkým výkonům. Dobře! Tak jsem inspirovaný a odvádím relativně zajímavé výkony. Logická věc u úspěšných lidí je, že pokud se něco naučím anebo něčeho dosáhnu, tak na tom budu pracovat nadále, abych se zlepšoval!

Našel jsem svou inspiraci (v něčem / v někom). Díky toho jsem začal pracovat a dělat svou práci dobře – moji kolegové říkají, že jsem motivovaný. A jak to teď udělat abych se do práce těšil každý den a opravdu každý den odváděl lepší a lepší práci?

Přesně tak – abych se každý den těšil do práce!

Proč se nám někdy stane, že se těšíme do práce?

  • Jsou to kolegové?
  • Je to pracovní náplň mojí práce?
  • Úžasná kanceláře? (kde je mi lépe než doma)
  • Nebo nějaká zvláštní událost naplánovaná na ten den

Zde se určitě shodneme, že pokud jsou splněny některé z výše zmíněných podmínek, tak se do práce i těšíme, že? Spousta lidí, kteří se zabývají motivací/inspirací apod., by to nazvali inspirativní prostředí. Samotná práce, přece nemusí být tou vysněnou ale, pokud mám dobrý kolektiv, tak si ji užívám přece.

S kolegy jdeme hrát např. fotbal a dostaneme totálně na zadek ale, i přesto jsme si to užili. Jak to? Nebyl to náhodou ten náš týmový duch díky, kterého jsme si to náramně užili a odcházíme pozitivně naladění? Já bych řekl, že ano…

Víte a teď nadchází chvíle, kdy by se každý měl zeptat sám sebe: Prožívám v práci to samé i já? Těšíme se každý den do práce?
Pokud je vaše odpověď ANO, tak ani nepokračujte dál! Gratuluji Vám! Patříte k těm šťastnějším lidem. Jestli jste odpověděli NE, tak se zeptejte sami sebe: PROČ tomu tak je?

Je to kvůli tomu, že můj šéf je kretén? Moji kolegové jsou zaostalí a nechápou mne? Musím do práce hodně dojíždět? Obchody moc nejdou?

Ani jedno! Je to jenom a čistě kvůli Vám! Co jako lidé máme totiž společného? Své neštěstí nebo neúspěch shazujeme na jiné lidi nebo věci = prostě se vymlouváme. Pokud jsme přece nešťastní, tak s tím musíte něco udělat, ne? Co dělá spousta lidí proto, aby něco změnili? – Jdou do hospody a jsou strašně chytří a na všechno si stěžují atd. atd. – doufám, že jste pochopili, že tohle není zrovna cesta k pozitivní změně. Protože máme mnohem více možností!

Vždyť si mohu své pracovní prostředí upravit podle svých představ. A teď mi neříkejte, že to nejde? Měl jsem jednoho kolegu, který věčně říkal, že to nejde nebo že to nevyjde a přitom se ani nesnažil s tím něco udělat – rovnou na nás hodil negativní náladu a samozřejmě, že to pak nešlo. Kdyby ten stejný kolega, řekl např.: No jasně, to je super nápad – hned to zkusím. Když mi pomůžete to lépe naplánovat, tak bych mohl domluvit něco i pro ostatní oddělení! A všichni z toho vyjdeme vítězně.

 

Tak samozřejmě, že bych mu pomohl! Ale pokud mi řekne, že to nepůjde, tak se ani nesnažím – bohužel (takhle jako lidi přemýšlíme – generalizuji).

Jak tedy můžeme změnit naše pracovní prostředí k lepšímu – pro nás? Odpovězte si na tuto otázku a v následujícím týdnu svou odpověď zrealizujte. Podle mě je život o zkoušení (buď s větším rizikem anebo s menším). Dokud to nezkusím, tak ani nevím, jestli to bude fungovat. Kvůli strachu ze zkoušení nebo změny, pak prožiju svůj život nešťastně… Ne děkuji – tohle já fakt nechci – chci si svůj život užít s úsměvem.

Co tedy uděláte pro to, abyste svůj život prožili s úsměvem a vaše okolí se proměnilo v inspirující?

Nechci motivovat!

„Co vás motivuje, pane Tille?“, byl jsem dotázán. V ten okamžik jediná kloudná věta co ze mne vypadla, byla: „Já ani nevím – prostě musím, chci.“…

Bylo to přesně před týdnem, co jsem se při Monday at 9 zeptal svého kamaráda: Co si myslíš – Jaký je rozdíl mezi inspirací a motivací? A on po delší pomlce odpověděl: „Inspirace je vyšší úroveň motivace.“ Okamžitě jsem si tohle napsal, protože jsem s tímto výrokem souhlasil.  Jak je to tedy s tou motivací?

V dnešní době mi to připadá, že se spousta lidí ohlíží (nebo svádí své nedostačující výkony) na motivaci –firmy chtějí motivovat své zaměstnance a samotní lidé vyhledávají svou motivaci (Jak zlepšit svou fyzickou kondici, jak se donutit k učení apod.). Dostávám se k tomu, že pro každého z nás je motivace velmi subjektivní. Někoho motivují peníze. Někoho zase úspěch (je opět subjektivní) a jiné zase motivuje samotná pracovní náplň (seberealizace?). A zase se dostávám k otázce: Co je to ta motivace? Nebo spíš jak nad ní vyzrát?…

Jako malý (musím se přiznat, že i teď) jsem sledoval filmy se super hrdiny. V poslední době jsem si hodně oblíbil Iron Man(a) – hlavní postava: bohatý majitel obrovské korporace, který si může dělat „téměř“, co chce a svým způsobem může mít, i co chce. Díky znalosti a přístupu k technologiím dokáže postavit super oblek a udělat ze sebe super hrdinu. Třešnička na dortu je to, že má vtipné narážky. Sakra!!  To se mi hodně líbí – takový chci být taky…

První biografie, kterou jsem kdy opravdu celou přečetl, byla o Stevu Jobsovi. Strašně mě to chytlo – nemyslím si, že to bylo kvůli tomu, že Apple je jakýsi fenomén. Zajímal mě jeho příběh. Když jsem tu knihu četl, tak jsem zjistil, že hodně vlastností máme společných. A teď: on byl úspěšný a já jsem mu „relativně“ podobný… Proč bych podobně úspěšný nemohl být i já?

Dámy a pánové – tohle je moje inspirace. Příběh – akce někoho jiného.

Jakmile se Vám podaří v někom vyvolat představu o něčem. To, že stojíte někde na pódiu a promlouváte ke stovkám lidí nebo to, že máte svou vysněnou kancelář. Dotyční získá naději – spíš inspiraci – zjistí, že to chce – zjistí, že tohle by mohl být jeho cíl v životě (ať už krátkodobý nebo dlouhodobý). Ten cíl mu pak připomenete – „Právě proto tohle všechno děláš!“

Tohle je inspirace – opravdu si myslím, že správná inspirace je základ motivace. Lidi, kteří se vymlouvají, že nejsou motivovaní pro práci, mají pouze nedostatek inspirace – chybí jim důvod, proč by danou věc měli dělat.

Víte co? Tohle podle mě není všechno. Nejen, že mohu najít svou inspiraci v nějakém svém cíli ale i v osobě blízké. U mě tyto myšlenky vyvolal už zmíněný Steve Jobs, ale nekončí to tím. Ve svém okolí se setkávám se spoustou lidí, kteří mě inspirují k akci. Je to různými způsoby, ale, co je nejdůležitější, že to funguje. Každý den vídávám lidí, kteří dělají svou práci a dělají ji dobře.

Zeptejte se sami sebe – je ve vašem okolí něco nebo někdo co/kdo je lepší než vy? Jestli ano, tak se zeptejte – proč tomu tak je? – Neříkejte mi, že ten dotyčný se tak narodil anebo, že má na to talent – no a co? Je to stejný člověk jako vy.

Tyhle výjevy negativního chování jsem mýval taky – hodně mě to štvalo. Ale dnes si řeknu: „Tak co sakra udělám já, abych byl stejně dobrý anebo lepší.“ Je to jednoduché – z negativního myšlení si vytvořím vlastní inspiraci danou osobou… V tom nejlepší případě se ho/ji zeptám: Jak to děláš? Můžeš mi poradit?

Nakonec zjistím, že nepotřebuji motivaci. Stačí mi pouze se zamyslet nad tím, co v životě chci a kdo nebo co mi v tom může pomoci. Co je moje inspirace? Kdo je moje inspirace?

Nádherná věc na tomto je to, že se dá využít i jinde. Super příklad je toto video z TED.com: ¨

Simon Sinek – How great leaders inspire to action

Abych to shrnul – příběhy inspirují. Vyvolání představy inspiruje … Podobné příběhy můžeme najít všude kolem nás – ve filmech, knihách a lidech. Ty příběhy jsou různé ale mnohem důležitější je, že i postavy v nich vystupující a každý z nás se tak může někde vidět.